Téma vztahů patří do našeho každodenního života. Kdo z nás neřeší, jak lépe vycházet s druhými, jak jim více rozumět? Nejsme ostrov sám o sobě. Chceme se cítit ve společnosti druhých dobře, chceme být milováni a respektováni.

To, jak vycházíme s druhými, souvisí velice silně s tím, jaký vztah máme vlastně sami k sobě. Mám se rád(a)? Vážím si sám sebe? Myslím na své potřeby? Často se na tento první vztah, který se rozvíjí od narození, pozapomíná. Přitom to, co vidíme v druhých, nám zrcadlí to, jací jsme – ať už v barvách růžových, či šedých, anebo dokonce černých.

Díky vztahu s jiným člověkem jsme donuceni se v životě učit, vyvíjet se, měnit se…získáváme nové postoje, názory, dovednosti…sílíme na základě prožitých zkušeností. Pokud pochopíme, nemusíme procházet stejnou bolestnou situací. Když změníme prožívání a tím také chování a jednání, posuneme se dál. Někteří lidé se však v životě stále točí v kruhu, neumí se poučit ze svých chyb a diví se například, proč stále mají tendenci vybírat si podobného partnera, jako byl ten předcházející…

Od narození se potýkáme s různými typy vztahů, formuje nás neustále nějaké lidské prostředí, ve kterém žijeme. Silný vliv na nás mají rodiče, a to nejen svou výchovou, ale především tím, jak sami žijí – jaký mají mezi sebou partnerský vztah, jak umí tvořit rodinné zázemí, čemu věří, co odsuzují, atd. Všichni si z dětství neseme díky tomu určité kódy chování a mnohdy v sobě ukrýváme emoce, se kterými jsme si nevěděli rady, a tak jsme je potlačili. V životě se pak setkáváme s problémy, které s těmito emocemi rezonují a nutí nás se tak vypořádat se svými stíny a tzv.,,kostlivci ve skříni“. K tomu, abychom je však vyndali na světlo, je třeba odvahy a podpory…

Cesta učení přes vztahy začíná tedy naší původní rodinou, pak se k ní přidávají vztahy s kamarády, spolužáky, kolegy, přáteli a samozřejmě i partnery. Čím blíže do svého srdce druhého pustíme, tím více se od něho můžeme naučit. Často to je však na základě procítění nějaké vnitřní bolesti – zklamání, zrady, opuštění, nepochopení,… Ten, koho považujeme za svého nepřítele, je často naším největším učitelem. Stává se, že se s takovým člověkem (nebo lépe duší) nepotkáváme poprvé, již jsme spolu měli vztah v minulém životě, nebo dokonce i ve více životech. Označuje se to jako karma.

Naše touha po lásce a sjednocení nás vede k dalším a dalším partnerským sblížením. Hledáme v někom jiném ideál, vlastně naši druhou půlku. Ta je však v podstatě v nás a ten druhý nám poukazuje právě na tu naši část, kterou zpočátku nevidíme, se kterou se ale máme stát jedním. Cílem pouti na Zemi má být pochopení bezpodmínečnosti lásky, která je obsažena ve všem. Láska je také v nás samých, ale my si ji mnohdy pleteme se závislostí a tím pádem i s vlastnictvím.

V tomto životě jsme buď mužem, nebo ženou. Rodíme se s určitým pohlavím, i když v sobě neseme i tu opačnou část. Měli bychom usilovat o vyrovnání obou pólů, jang (mužského) i jing (ženského). Tato skutečnost se projevuje i v rozdílu fungování pravé a levé hemisféry mozku. Jedna část je více rozumová a logická, opírá se o to, co může podpořit svými smysly. Druhá část je pak více intuitivní, citová, plná představivosti, člověk se pod jejím vlivem řídí více svým vnitřním hlasem.

Jak se pak má muž a žena shodnout? Jak mají fungovat spolu ve vztahu, když muž i žena mají o tom úplně jiné představy? Dokonce když mají i jiné potřeby? Snaží se být spolu na základě citu, hledají společnou cestu díky fyzické přitažlivosti a zamilovanosti a mohou tak teprve objevovat, co je vlastně láska. Někde a někdy bylo řečeno: ,,Láska je sdílení mého života s Tvým, kdy dobrovolně kráčíš vedle mě, ale přitom jdeme každý po svých nohou.“

Součástí koloběhu lidského života je být dítětem, dospívajícím, dospělým a tedy i rodičem a prarodičem.  Dostáváme se tak i do rolí autorit, vychováváme děti a jsme jimi i vyučováni. Jak to? I děti nám nastavují pomyslné zrcadlo. Navíc jsou to i starší duše, které mají na základě vesmírných zákonů změnit vztahy a celkový život tady na Zemi. Jsou to především děti narozené po roce 2000. Přinášejí nový řád, jiné myšlení. Bourají to staré. Nechtějí se přizpůsobovat. Je třeba se učit, jak s nimi komunikovat a spolupracovat. Formální autority jim totiž nic moc neříkají. Neplatí na ně tlak, vyvolávání strachu, ani citové vydírání.

I my zestárneme, začneme to vnímat nejprve u svých rodičů. Čas nám všem ukrajuje stejně. I tady je velice křehká půda vzniku nedorozumění a neporozumění mezi námi a našimi rodiči. Ve stáří se vracíme do dětství nejen vzpomínkami, ale také chováním. To bychom měli jako děti svých rodičů chápat a mít nadhled nad jejich dětinským jednáním. Za svůj život nesou stejnou odpovědnost jako my, ať už procházejí jakýmkoliv věkem. Jsme tu všichni hlavně sami za sebe. Všechny kroky vedou k rozvoji naší duše.

Během života bychom díky prožitým lekcím měli získat zkušenosti, jak komunikovat, aby nám bylo jasně rozumět. Abychom vyjadřovali plně sami sebe a zároveň předcházeli zbytečným nedorozuměním ve vztazích. Měli bychom již znát základní pravidla komunikace, vyznat se v řeči těla, umět nabídnout kompromis, dokázat se vcítit do prožívání či situace druhého, … Z duchovního hlediska bychom již měli chápat, proč jsme se s daným člověkem v tomto životě potkali, co jsme si měli vzájemně dát a co se od sebe naučit, abychom byli moudřejší a tedy i šťastnější život žili.

 
 

 

Martha Masopustová
Mou životní vášní je osobnostní a duchovní rozvoj, který se stává i mým posláním, když si jej klienti dovolí se mnou sdílet a tvořit, začnou tak naplno žít, a ne jen přežívat. Poradí si se svými negativními náladami a pocity, nabijí se novou energií, budou hledat a nacházet nové vize i životní plány a plnit si svá přání díky pozitivnímu prožívání i myšlení.