V partnerském vztahu toužíme od počátku především po souladu, po dokonalém doplnění nás samých, tedy v podstatě po celistvosti. Hledáme naše druhé já, se kterým budeme celý život šťastni.

Vytvoříme si svůj předobraz ideálu a v soudobých vztazích jej podvědomě porovnáváme s momentálním partnerem či partnerkou. A tak nejsme úplně spokojeni, něco nás na partnerovi a jeho chování stále irituje.

Nikdo takový ideální totiž neexistuje!

Ve všech našich partnerských vztazích se od sebe máme učit. Náš partner se stává naším učitelem a my zase učitelem našeho partnera. A mnohdy to není výuka mírumilovná a láskyplná. Často zůstáváme ve vztazích, ve kterých se trápíme. Nedokážeme odejít, protože cítíme k partnerovi silné pouto.

Odvahu získáme až tehdy, když pochopíme své učení.

Každý procházíme v současné chvíli jinými lekcemi, i když jsou si celkově velmi podobné a v lidských vztazích se neustále opakují:

Když například přestaneme být závislí, získáme sebevědomí, začneme si sami sebe více vážit a mít se rádi, pochopíme, že je třeba dodržovat rovnováhu mezi braním a dáváním, že máme svobodnou volbu říci někdy ne, nechci,…atd.

Od narození se díky všem vztahům vyvíjíme. Jsme nuceni se řídit pravidly a přizpůsobovat se vzorcům chování, které v nás pěstují nejprve rodiče a prarodiče, pak i učitelé a další autority.

Mnohdy potlačujeme svoje nápady a řešení situací, protože nejsme vyslyšeni. Slyšíme pouze, takhle to bylo a bude. To, jak to chceš ty, není důležité. Když se ozveme, jsme umlčeni. Bojíme se pak vyjadřovat, bojíme se navenek dávat najevo své city a emoce. Máme strach ze zranění.

Díky problémům ve vztazích postupně můžeme najít opět sami sebe. Ovšem za předpokladu, že si uvědomujeme svou cestu a veškerá zranění bereme jako poučení. Neklesáme na duchu. Vždy znova vstaneme a začneme věřit, že vše v životě má svůj smysl.

První zamilovanost bývá většinou tajná a platonická.

Zamilováváme se do nějakého svého vzoru, autority. Už tady hraje roli onen ideál a naše představy. V této době cítíme k dané osobě obdiv, sympatie, sledujeme ji z povzdálí, vidíme na ní jen pozitiva. V žádném případě nechceme, aby na naše probuzené cítění někdo přišel, někdo o něm věděl. Nerozumíme úplně tomu, co v nás probíhá, jaké pocity a city se v nás probouzí.

Často bývají těmito ideály idoly doby, jako jsou zpěváci, herci, nebo i lidé, kteří nám něčím imponují, jako jsou například učitelé, či starší spolužáci, aj. Díky těmto prožitkům se v nás otevírá zatím neznámá oblast, oblast citů k někomu jinému než k rodičům, sourozencům a kamarádům.

Učíme se vnímat své pocity náklonnosti, zajímat se o někoho jiného, o jeho svět a i jeho potřeby a city.

Přemýšlíme nad tím, co si náš objekt zájmu o nás myslí, co k nám cítí, jak nás vnímá. Mnohdy si špatně a pod vlivem představ a přání vysvětlujeme jeho určité chování k nám. Často vidíme věci pod závojem iluzí a vzdušných zámků.

Učíme se tak vycházet více z reálného chování a jednání osoby vůči nám. Naciťovat, zda je ze strany našeho idolu také nějaký zájem a jakého je druhu.

V tomto období ,,přípravky“, které může začít už na základní škole, nastupuje také probuzení ohledně příslušnosti k určitému pohlaví a uvědomění fyzické přitažlivosti, většinou k pohlaví opačnému. Nebývá to období jednoduché.

Je třeba si přiznat své potřeby a naučit se je přijímat jako přirozenou součást svého života a také života, který budeme sdílet se svým partnerem.

Tato fáze propuká tehdy, kdy vstupujeme do vztahu se svou ,,první láskou“. Je tu tedy již ideálně oboustranné zamilování a začíná experimentování v reálném vztahu, ať už ohledně osobnostních a citových rovin, tak v rovině sexuality.

Tímto vztahem, ve kterém se již otevřeně oba potkávají, se začíná naplno výuka, na které se duše těchto lidí dopředu domluvily, než vstoupily do těla. To, o jaký půjde mezi nimi vztah a jaký druh učení je čeká, rozhoduje úroveň jejich duchovního vývoje před zrozením.

Když se nový človíček rodí, získává fyzické tělo, éterické tělo (to je energetickou kopií těla fyzického) a dále mimo jiného i tělo kauzální, které v sobě nese zkušenosti z minulých životů a tedy úroveň poznání a potřebu se v určitých oblastech vyvíjet.

Všechny vztahy na nás mají vliv, určitým způsobem nás formují či nás nutí se vzepřít, postavit se za sebe sama. Karmu můžeme mít nejen se svým partnerem, ale i dítětem, se svými rodiči i kamarády, kolegy v práci, spolucestujícím ve vlaku, atd…..Jak již bylo uvedeno v e-booku zdarma.

Většina partnerských vztahů, které od mládí prožíváme, patří ke vztahům karmickým. Jedná se o opětovná setkání mezi dušemi, které si mají něco vzájemně prožít na základě zákona příčiny a následku.

Tento typ vztahů je tedy dopředu naplánován a všechny události související se setkáním zúčastněných osob do sebe plně zapadají. Partneři, kteří spolu mají karmu, se vzájemně přitahují.

Nejvíce je to patrné v sexuální přitažlivosti, ale mohou zde působit i jiné síly, jako je například touha druhého více poznat, vidět za jeho tajemnou tvář. Často to bývá silné okouzlení a přichází jako blesk z čistého nebe. Je to proto, aby se ti dva neminuli a mohli spolu řešit to, na čem se domluvily jejich duše.

Většinou se partneři po naplnění karmického spojení rozejdou, jen někteří spolu mohou zůstat a vytvořit zdravý partnerský vztah bez negativních vlivů plný lásky.

V současné době, tedy po roce 2000, se hodně vztahů rozpadá a lidé tvoří vztahy nové. Je to proto, že se duše rozhodly pro rychlejší duchovní pokrok v tomto životě a chtějí si odčinit co nejvíce ze životů minulých. Proto také potkávají více partnerů.

V karmickém vztahu se řeší různé úkoly.

V prvé řadě jde o to, že duše svými životy získává zkušenosti a poznání, kterými duchovně roste. Stává se vyspělejší a přibližuje se bezpodmínečné lásce a vnitřní čistotě a pravdě. Po narození získává takové podmínky, které ji předpřipraví na další setkávání a úkoly v blízkých vztazích, aby se pomalu ale jistě odprostila od negativních nánosů, které jí nepřísluší.

Každý člověk se setkává, většinou opakovaně, s tématy, co si jeho duše vybrala v tomto životě řešit.

Může se jednat o řešení závislosti na někom nebo něčem, o téma vytvoření hranic vůči druhým, o zpracování původu určité své nemoci či nemocí dané osobě blízkých, o získání sebevědomí a sebedůvěry, sebelásky a sebehodnoty, o vytvoření samostatnosti a nezávislosti, nalezení síly ke konfrontaci a prosazení se, přebírání zodpovědnosti za svůj život, atd.

Existuje více druhů karem, kterým má člověk ve zvoleném životě čelit.

Při narození získáváme svou osobní karmu pro tento život, která souvisí s našimi osobními úkoly.

Dále se stáváme součástí rodové karmy, která se přenáší z generace na generaci a v době po roce 2000 můžeme tuto karmu svým duchovním zráním a prací na sobě i za své předky v mnoha ohledech očistit. Záleží jen na nás…

Dále pak můžeme mít karmu, která souvisí s naším posláním, s využíváním našich darů pro dobro druhých v různých oblastech společenství.

Určitou karmu si také neseme z minulých životů za své chování a jednání, ať už se týká dopředu daných situací, kterými si máme projít a jejich plným prožitím si mnohé uvědomit, či konkrétních vztahů s dušemi, se kterými jsme si ublížili v minulých životech a nyní se domluvili, že si buď vyměníme role, nebo naopak dotáhneme do konce to, co jsme minule nezvládli.

Je třeba si také uvědomit, že i v momentálním svém životě tvoříme karmu. Stále podléháme zákonu příčiny a následku a neseme za něj plnou zodpovědnost.

Naším úkolem je dostat se do svého středu, vyrovnat negativní vlivy z minulosti a už žádnou karmu vědomě netvořit, aby se naše duše mohla osvobodit od dalšího vtělování se na Zemi. To je ale cíl většině duší ještě hodně vzdálený.

Karmu si můžeme vytvářet i tzv. ,,dobrými skutky“, které jsou takové dle názoru a norem společnosti, ale zároveň v rozporu s řádem Vesmíru. Uvedeme si příklad:

Od malička nám bylo vštěpováno, že nemáme být sobečtí, že se máme o vše dělit a myslet na to, co druzí kolem nás potřebují. Odvodili jsme si tak, že nemáme právo dát něco sami sobě, že vždy je přednější ten druhý. Mnozí teď proto mají problém mít rádi sami sebe, myslet na sebe a plnit si své potřeby. Upřednostňují druhé na úkor sebe a diví se, že se jim to nevrací v dobrém. Čím více dávají druhým, tím méně dostávají.

Proč to tak je? Protože je třeba udržovat pravidlo rovnováhy, které se týká tématu braní a dávání. Nemůžeme jen brát, anebo jen dávat. Oboje musí být v souladu.

Karma se nás dotýká v podstatě ve všech oblastech našeho života a nejvíce bolestivá je hlavně v osobních partnerských vztazích.

S některými dušemi se potkáváme už poněkolikáté, známe je z více životů. Takový vztah pak bývá komplikovanější. Říkáme mu osudový. Je to proto, že si musíme připomenout mnoho nepochopeného a uvědomit si tak znásobené bolestivé lekce.

Často se s osudovým partnerem rozcházíme a zase dáváme dohromady. Je to proto, že si odžijeme jednu karmickou etapu a pak začínáme zase další, kterou jsme v předcházejících životech nezvládli. Pokud je mezi námi trvající karma, nelze se od sebe odpojit, stále nás druhý přitahuje, jsme na sebe vázáni.

Jakmile se vzájemně odčiní všechny karmické lekce s tímto osudovým partnerem, můžeme se rozejít. Máme svobodnou volbu.

Tento vztah tedy může pokračovat jen tehdy, pokud oba pochopí to, co pochopit měli a jsou schopni spolu vytvářet oboustranné partnerství plné lásky. Pak spolu mohou zůstat do konce života a být tak životními partnery.

Jakmile pouze jeden z partnerů dosáhne všeho, co se měl naučit v osudovém typu vztahu, stane se připravenější pro partnerský vztah na jiné úrovni, kde již muž se ženou nebojují, kde se respektují a přistupují k sobě z pohledu bezpodmínečné lásky. Setkává se s jiným partnerem a může vzniknout vztah tzv. duchovní.

Pokud však dotyčný nepochopí své lekce ve vztahu s karmickým či osudovým partnerem, přijde mu do života další partner, který mu umožní si tyto lekce se stejnými tématy zopakovat, aby mohl dozrát. Dokud tak daný člověk nepřijme, co má, řeší stále stejné problémy, nachází si partnery, kteří přinášejí podobné situace jak v začarovaném kruhu.

V některých partnerských vztazích se řeší karma pouze negativní. To znamená, že se odčiňují z minulosti negativní vazby a člověk má odolávat negativnímu působení svého partnera, vnímá to jako bolest a zkoušky.

V některých partnerských vztazích se může řešit část dluhu pozitivního i negativního. Znamená to, že si vzájemně mají partneři také něco dát, obohatit se v pozitivním významu a vnímají to tedy jako svůj rozvoj, přínos a dar.

Pokud je mezi lidmi ve vztazích výměna v pozitivní rovině, jedná se o vztah spřízněných duší, tedy duší, které se znají s více životů a dali si slib, že si něco pozitivního vrátí, či si vzájemně nebo jen jedna druhé pomohou. Při setkání s takovým člověkem míváme pocit, že se již známe z minulosti, je nám blízký a věříme mu.

Spřízněná duše má s námi vnitřně mnoho společného. Uznáváme stejné hodnoty, jsme podobně naladěni, jsme schopni se spojit i telepaticky na dálku, intuitivně cítíme, pokud by se druhému dělo něco závažného.

Se spřízněnou duší také nemusíme v partnerském vztahu zůstat, může k nám přijít jen na určitý čas. Nikdy mezi námi ale nezmizí neviditelné pouto, které je dáno provázaností duší. Takový člověk zůstane navždy v našem srdci.

I vztah spřízněných duší může obsahovat karmické působení. A to tehdy pokud mají partneři dohody z minulého života, že se od sebe něco naučí. V tomto případě je první setkání nezapomenutelné jako u typického karmického vztahu, přeskočí tzv. jiskra na první pohled.

Vzájemná přitažlivost zajistí, že spolu chtějí být partneři co nejvíce. Jakmile se fyzicky spojí milováním, spouští se mezi nimi vlákna karmy, která plně zazní v době, kdy přijde dopředu daná událost. V tu dobu druhého nepoznáváme, nerozumíme si, nechápeme jeho myšlení a názory. Máme pocit, že mezi nás vstoupila mlha nebo nás překryl závoj.

Z tohoto pomatení vede cesta vzájemného odkrytí se, otevření se jeden druhému. Pokud to oba dokážou na základě oboustranné bezpodmínečné lásky a beze strachu, že se zraní či druhého ztratí, mají vyhráno. Jestliže však toto nezvládnou, nemohou spolu nadále být.

Zodpovědnost za pochopení a změnu chování díky karmě máme totiž pouze za sebe.

Ovlivnit druhého můžeme jen svým příkladem v každodennosti, ne přesvědčováním, nátlakem ani naopak omlouváním jeho neschopnosti a přebíráním odpovědnosti za něho. Máme možnost dát partnerovi druhou šanci, trpělivě čekat na jeho poznání, ale pokud nás brzdí v naší osobní cestě a vývoji, je třeba jej opustit.

Každý z nás má před sebou svou vlastní duchovní cestu uvědomění a získání vnitřní celistvosti. Nikdo nás nemůže doplnit tak, abychom se cítili naplnění.

Naši partneři jsou pouze určitými spojnicemi k našemu vnitřnímu růstu a pochopení, že druhou část, kterou hledáme vně v partnerských vztazích, vlastně máme uvnitř sebe. Uvědomíme si ji tehdy, když přijmeme s láskou sami sebe takové, jací jsme.

 
 

 

Martha Masopustová
Mou životní vášní je osobnostní a duchovní rozvoj, který se stává i mým posláním, když si jej klienti dovolí se mnou sdílet a tvořit, začnou tak naplno žít, a ne jen přežívat. Poradí si se svými negativními náladami a pocity, nabijí se novou energií, budou hledat a nacházet nové vize i životní plány a plnit si svá přání díky pozitivnímu prožívání i myšlení.